středa 1. října 2014

Spartan Race Super - Bořetice 27. 9. 2014

Ahoj!
Jak si někteří už možná všimli na instagramu, v sobotu jsem se účastnila dalšího závodu Spartan Race.
Tentokrát o něco náročnější úroveň než Sprint - Super se svými min 13 km a min. 20 překážkami.
A mám tady krátký report.




Závod se konal v sobotu v jihomoravských Bořeticích. Člověk by si řekl... tak tam nebudou žádné kopce.. No, omyl, okolo Bořetic jich bylo víc než dost, ale k tomu se dostaneme.
Když to srovnám se Sprintem v Liberci, tak před tímto závodem jsem nebyla nervózní skoro vůbec.
Až když na mě v Bořeticích dýchla ta správná atmosféra, začala jsem mít takový ten pocit motýlků v břiše.
A dokonce jsem se i těšila!

Vybíhali jsme ve 12:30 a do areálu jsme dorazili s dostatečným předstihem (i když to od nás není zrovna co by kamenem dohodil), takže byl čas se pořádně posilnit, prozkoumat areál, nadopovat se hroznovým cukrem, banánem, udělat before fotky a tak dále.
Před půl jednou už jsme se shromáždili ke startu a šlo se na to.
Na začátku nás čekala opět taková ta překážka, aby se neřeklo, tj. spoustu malých pneumatik, přeskakování balíků sena..
A pak to přišlo.
Všechny nás nahnali do smradlavého, špinavého a ledového potoka, kde bylo cca po prsa a my jsme se měli brodit. Tak to byl takový první očistec. Říkala jsem si, že nic horšího už nepřijde.
Pár jedinců tady dokonce ztratilo boty.
A tričko, ve kterém jsem běžela, už vůbec nevypadalo, že ještě před pár minutami bylo bílé.
A kapesníčky, které jsem si nevím proč vzala s sebou se dali ždímat a odkapávala z nich černá barva.


Po potůčku následovaly vybagrované jámy - blátíčko everywhere!
Klouzalo to. Hodně.
Další překážkou byl Monkey Bar - ručkování. Na tuto překážku jsem si věřila.. Říkám si - dala jsem to v Liberci, dám to i tady! Nejsem přece máslo. No, sekla jsem se. Klouzalo to jako blázen a já cca v půlce krásně sklouzla na zem.
Takže první třicítka milovaných burpess je tady!
To mě tak naštvalo, že jsem si pořád jen nadávala a nadávala jsem na všechno. Můj parťák si to odručkoval a běžel dál, takže od této chvíle jsem byla sama.

Další překážky v podobě tahání pytlů, tahání pomyslného pejska ze železa do kopce a zase zpět následovaly.


Balancování na kůlech bylo dost zajímavé. Přede mnou dva lidi spadli a nepříjemně se tam narazili.
Převracení pneumatik bylo asi jen aby se neřeklo.

Vlastně mi přišlo, že jsme běželi buď nahoru a nebo dolů. Málokdy tam byla rovinka. Ale tak asi tam nějaký byly. Ať zase nevypadáme jako největší borci, kteří si tam dávali kopce nahoru a dolu a nahoru a dolu. :D
Nošení pytlů s pískem byla taky chuťovka. Vyběhli jsme jeden krpál a před námi se objevil další dolů a pak jeden hoodně vysoký nahoru. A tam byl můj oblíbený šplh na laně.
Popadla jsem pytel s pískem a bylo mi od dobrovolníků řečeno, že dívky si mají brát ty lehčí. Ok. Ani jsem nevěděla, že je v nich nějaký rozdíl. A šlo se nahoru. A zase. A ještě jednou. A pak dolu. Chvílema byl ten sráz tak strmý, že jsme ho museli sjet po zadku. :D

Hotovo, pytle jsem za mnou!
Následovala horolezecká stěna a kopec nahoru.
Posilnila jsem se carbo gelem (výborná věcička!), který jsme si při startu připevnili izolepou na bicáky ( :D ) a šlo se. Na šplh na laně jsem si nevěřila a samozřejmě jsem ho nedala.


Takže druhá třicítka oblíbených burpees je tady!

V tuto chvíli jsem se dala do řeči s jedním závodníkem a společně jsme se hecovali. Společně jsme si dali třicítku a společně jsme doběhli do cíle.
Po šplhu na laně následoval kopec dolu, kde na nás čekala šikmá kluzká stěna.
Před cílem oblíbený hod oštěpem, kde jsem počítala s mou poslední třicítkou.
No. Alespoň jsem ten oštěp nějak uchopila. A skoro jsem se trefila! Letěl jen tak o deset centimetrů vedle, což je pro mě sakra úspěch. :-D
Ale bohužel se nezapíchl, takže třetí a poslední třicítka mých oblíbených burpees je tady!

A děkuju všem dobrovolníkům!
Dobrovolníci hodně podporovali, fandili, hecovali... a tak to má být! :) Vlastně všichni kolem trati.. rodinky s dětmi, pejskaři, dědové, babičky, výletnící na kolech, fotografové.. Všichni fandili!
Ale dobrovolník u oštěpu byl super a ty angličáky si dal skoro se mnou. Takže poslední třicítka byla za mnou jako nic.
Teď už jen podplazit se pod ostnatým drátem. Byl nízký a dlouhý, ale daly se tam válet sudy. Takže se šlo na sudy. Akorát jsem po chvilkách musela měnit strany, protože se mi točila hlava. :-D
A bylo to! Přeskočit závěrečný oheň a jsem v cíli!

A teď už jdem na banán, vodu a zasloužené pivo (zdarma) v cíli.
Pochopíš až v cíli. :-)
A příští rok si jdu pro Trifectu!





12 komentářů:

  1. Plác plác po zádech! Jsi prostě nejlepší! :)
    A popis zněl děsivě, ani jsem si to nechtěla představovat! :D
    Příští rok se chystám poprvé, takže pro jistotu "jen" sprint, ale i to mi dá pořádně zabrat :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujuu :-) Tak to se příští rok potkáme!
      A neboj, já jen ráda dramatizuju.. :D

      Vymazat
  2. Jsi dobrá! :-) My chceme s přítelem Spartan zkusit příští rok, tak snad nám to vyjde :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Gratuluju. S oštěpem je těžký zacházet, taky jsem ho zkoušela.

    OdpovědětVymazat
  4. Já fakt obdivuju každého, kdo se Spartana zúčastnil. Máš můj respekt. :))
    A trička jsou boží, stejně tak jako ty originální fotky! :))

    OdpovědětVymazat
  5. Taky bych chtěla zkusit, ale pořád je tam takový ten pocit strachu :D
    Fit Maddie

    OdpovědětVymazat
  6. Jéžiš, už se vidím, jak bych vlezla do tý vody :D Odpadla bych hned u těch pneumatik. :D Fakt tě obdivuju, ža jsi to všechno zvládla. Mě yčerpalo si tohle jenom přečíst. Při představě, že bych to měla zažít, jdou na mě mrákoty :D Ale možná, jednou...za pár let bych to mohla zkusit.

    http://kuchtimeslaskou.blog.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky se mi do tý vody moc nechtělo.. :-D

      Vymazat

Děkuji za každý komentář :-)